Lidé v kvalitních prostorech musí vyrůstat

Rozhovor Věry Konečné s Pavlem Nasadilem pro časopis Velux Výhledy

Co ve slovníku architekta znamenají slova "čistota" a "jednoduchost"? A konkrétně pro tebe?
Myslím, že každý architekt tato slova vnímá jinak. Možná je ale důležitější, jak je vnímá okolí. Rostislav Švácha vysvětloval princip Miese van der Rohe, podle něj čistota spočívá v exkluzivitě, když se z prostoru nebo architektury některé věci vyloučí a zůstane redukovaná skutečnost.
Pro mě čistota a jednoduchost znamenají srozumitelnost. Docílit čistoty a jednoduchosti není a priori cílem, ale prostředkem k tomu, aby se stavba dala zrealizovat. Aby byla jednoduše čitelná, byly přehledné prostorové vazby v interiéru a v celé budově, aby se stavba dala zrealizovat v podmínkách, které tady jsou. Čistota a jednoduchost vznikají v procesu: čím déle na návrhu člověk pracuje, tím je čistější a srozumitelnější. Směrem od koncepce, to znamená od obecnějšího náčrtku k realizaci. Překresluji si půdorys třeba desetkrát, abych se dobral nějakého jednoduchého výsledku. A je to z důvodů čistě praktických.
Dospět k jednoduchosti je hrozně složité. Člověk musí uvažovat, jak naložit s jednotlivými prvky interiéru, bez kterých se neobejde, jak je ve výsledku potlačit, aby nebyly na úkor celkového dojmu. Například osvětlení, ať už je to přirozené světlo přiváděné nějakými světlíky, nebo osvětlení umělé. Snažíme se, aby interiér působil kompaktně. Aby v něm nevynikal materiál nebo prvek, který už patří do designu, ale bylo naplněno zadání, vazby. To člověka donutí přemýšlet, jestli je vhodnější nějaký prvek přiznat, dát ho do popředí kvůli správné hierarchii, nebo naopak schovat, aby na sebe příliš neupozorňoval, a interiér uvést do jednoduchosti.

Lidem se obecně jednoduché věci moc nelíbí, podezřívají architekty, že je to otázka spíše jejjich estetického názoru než praktičnosti. Naopak chtějí složitosti, dokonce i komplikované vazby (například zkosené stěny) považují za zajímavé.
To, o čem mluvíš, je dlouhodobé téma v architektuře či kultuře bydlení, rozpor mezi obecným vnímáním a architekty. Nevím, jestli jde řešit jinak než soustavným vysvětlováním, dialogem. Mám zkušenost, že naši klienti také nejdříve chtěli složitější věci, které neměly nějakou estetickou koherenci. Bylo na nás, jak jim to vysvětlíme. Pokud bychom se bavili na bázi estetiky, tedy líbí-nelíbí, nemáme moc šancí. Když ale zvolíme přístup jiný, vysvětlíme, že jednoduchá řešení jsou praktická a finančně dostupnější, pak klient nemá problém je akceptovat. Naši klienty na začátku spolupráce chtěli standardní domy, neměli zkušenosti s architekturou, ale byli dostatečně vnímaví, rozumní, aby dokázali akceptovat argument patřičnosti. Jednoduchost je praktická, nejde o exkluzivitu.

Klienti přijdou s požadavkem standardního domu, nejlépe trochu nazdobeného, nechají se přesvědčit. Pak ale přijde realita, nastěhují se a prostor na ně nějakým způsobem působí. Nedochází k rozčarování nebo zklamání?
Proces navrhování a realizace je natolik dlouhý, že se s domem po krůčcích ztotožňují. Mám opačné zkušenosti, po nastěhování jsou ještě víc nadšení. Ve Velkém Týnci v Olomouci se dokonce stalo, že paní začala malovat. Cítila jakoby nutnost rozjímání v tak velkém dvoupodlažním prostoru, který tam vzniknul, kde má najednou možnost "dýchat", má tam světlo, možnost komunikovat se zahradou. Klienti vlastně změní svůj životní styl a máme s tím zkušenosti jenom pozitivní.

Lidé si často jednoduchý interiér nedokážou představit, připadá jim chladný. Teprve v přímém kontaktu jsou fascinováni prostorovým řešením, světlem a průhledy. Pokud mají dostatek podnětů - zahradu jako obraz přes celou stěnu -, najednou dekorace z původního bytu nechybějí a zůstávají v krabicích.
Obyvatelé domů určitě oceňují, že dům je ušitý na jejich možnosti a jejich požadavky. Estetika je nějaký výsledek procesu, ale důležité je, že mají dům, který funguje přesně podle jejich představ. Setkali jsme se s tím, že klient měl původní byt vybavený novým nábytkem, ale do nového domu by se nehodil. Nemuseli jsme ho vůbec přesvědčovat, sám to pochopil, do domu nic ze starého bytu nepřivezl. Vnímal to jako začátek nového života, a pak bylo snadné se některých věcí vzdát.
Mám vždycky radost, jak lidi dům vnímají. Myslel jsem si, že je "vychováváme", ale asi to není tak úplně pravda, jenom si uvědomí nějakou alternativu. Že by pak sledovali architektonickou scénu, to v žádném případě. Ale stalo se mi několikrát, že jsme pozvali klienty na prohlídku jiných staveb, třeba Lábusových, a byli nadšení.

Výchova od mládí a vyrůstání v kvalitním prostředí by přístup k moderní architektuře mohl změnit?
Určitě. Ale teoretická osvěta na škole je pouze uvedení do problematiky, není to začátek změny. Sledoval jsem pokusy mého spolužáka zavést na střední škole architekturu, ale záleží na konkrétní škole a vyučujícím, jestli dokáže zaujmout a nadchnout. Musí se ukazovat příklady, veřejné stavby zadávat kvalitním architektům, to je osvěta v pravém slova smyslu, aby se mohla vyvíjet tradice. Lidé v kvalitních prostorech musí vyrůstat, jinak si skutečné hodnoty neuvědomí. Třeba v Dánsku dobrá tradice pokračuje od 19. století, díky tomu jsou i bytové domy ve standardu, jaký tady neznáme.
U nás asi nebude situace lepší, dokud se nepostaví Kaplického knihovna - tedy důležitá veřejná stavba, která dokáže oslovit masy, přirozeně architekturu zmedializovat.

Nedávno se postavila skvělá Národní technická knihovna v Dejvicích a veřejnost o ní ani neví.
To je první vlaštovka, a Projektil to dokázal hned dvakrát (Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové - pozn.). Dejvická budova je opravdu technická, jak znělo zadání, je výborná, i co se týká urbanismu, veřejný prostor je funkční, velkorysý, funkční jsou i prostory pro studium. Ale chybí medializace pro veřejnost, jakou měla knihovna Kaplického, chybí ten punc ikony, takže neovlivní veřejné mínění, obecné vnímání architektury.
Výchova je dlouhodobá záležitost. Chce to dobře stavět, medializovat, publikovat, atakovat veřejnou správu a politiky. Začít na těch nejvyšších místech.

říjen 2009 v Praze